Paleoekologie člověka
Paleoekologie je vědní obor, který se zabývá vzájemnou interakcí organismů a interakcí organismů s prostředím v historické perspektivě. Člověk dnešního typu (Homo sapiens) je výsledkem milionů let evoluce. Jak vypadáme, co a jakým způsobem vnímáme, za to vděčíme evolučním mechanismům a mj. různorodému prostředí, ve kterém žili naši předkové.
8 – 6 milionů let BP
Raní homininé
(ardipiték, sahelantrop, orrorin)
Oblast střední a východní Afriky zaznamenala první výrazné atmosférické změny – celkové vysychání a ochlazování klimatu. Původní rozsáhlé deštné pralesy začaly pod tlakem aridizace řídnout. Velká příkopová propadlina bránila volné migraci druhů a rozdělovala kontinent v severojižním směru na srážkově bohatší západ a sušší východ.
Krajina našich předků byla plná sopek a jezer. Střídaly se zde klimatické cykly po zhruba 100 tisících letech, ale také kratší fluktuace po 19-23 tisících letech. Nejstarší známé taxony homininů žili ještě v pásmu tropického nížinného lesa, pravděpodobně společně se šimpanzi, našimi nejbližšími příbuznými primáty. Vlhčí zalesněná krajina se pravidelně měnila (řádově tisíce let) až na otevřenou travnatou savanu.
O prostředí a způsobu života našich nejstarších předků svědčí také strava. Podle fosilních nálezů můžeme z tvaru lebky a zejm. tvaru zubů a síly zubní skloviny odvodit, že šlo o potravní oportunisty ne nepodobné dnešním primátům. Rostlinná složka zahrnovala ovoce, ořechy, listí, kořeny, pupeny a semena rostlin. Mezi živočišné zdroje patřily především ptačí vajíčka, červy, hmyz, hadi, ptáci a menší savci. Nejstarší homininé žili tam, kde nacházeli dostatek vhodné potravy a zároveň vodu, jejíž nedostatek mohl být fatální.
4,5 – 2 miliony let BP
Australopitékové
Největší naleziště kosterních fragmentů australopitéků se nachází ve východní Africe (oblast dnešní Keni, Etiopie a Tanzanie) a jižní Africe, kde se zlomky zachovaly díky rozsáhlým krasovým jeskyním.
Vrásnění krajiny pliocénem pokračuje a na rozhraní s pleistocénem (cca 2,5 milionu BP) přichází další vlna vysychání. Okrajové části deštných pralesů jsou rozvolňovány nedostatkem srážek. Vznikala zde pestrá parková krajina na některých místech a za postupujícícho klimatického tlaku střídaná travnatá savana. Paleontologické nálezy ukazují na evoluci předků na východ od Velké příkopové propadliny, tedy antropogenezi způsobenou právě selekčními a adaptačními procesy otevřené krajiny rovníkové Afriky. Jedná se o lokalitu Afar, která je typická aridní plošina porostlá bušem trnitých akácií, a lokalitu Laetoli, mozaikovitou, částečně zatravněnou krajinu s občasným výskytem buše a souvislými lesními porosty lemujícími vodní plochy. Jižně od řeky Zambezi převládaly suché krasové plošiny s propasťovými jeskyněmi.
V otevřené krajině se pliocénní savci ocitali pod silným tlakem predátorů. Bipedie vznikla pravděpodobně ještě u předků obývajících deštné lesy, ale je možné, že se udržela až díky životu na rozsáhlých savanách, kde přehled o okolí a případný rychlý útěk rozhodoval o přežití. Potrava v nezalesněné krajině byla rozmístěná nahodile a vyžadovala každodenní přesuny na delší vzdálenosti.
Raní australopitékové se dělili na dvě větve: robustní a gracilní. Robustní forma byla typická svým týlním hřebenem, který sloužil k fixaci mohutných žvýkacích svalů. Mimo tvar lebky také dochovaný chrup svědčí o potravě složené z tvrdé vegetace, ořechů a semen. Mladší gracilní formy australopitéků měli evidentně o dost menší žvýkací svaly, což nepřímo dokládá o adaptaci na jiné složení stravy. Vlhčí tropický sever poskytoval širší nabídku ovoce, malých savců, plazů a ptačích vajec. Jižní lokality byly sušší a potravně chudší především na rostlinnou složku. Nelze vyloučit ani příležitostné vyhrabávání a konzumaci termitů či dalšího hmyzu.
2,4 – 1,4 milionu let BP
Počátky rodu Homo
(H. rudolfensis, H. habilis)
Celkové ochlazení a srážkově i teplotně nestabilní období akcelerovalo změny ve fyziognomii našich předků. Parková krajina řídkých lesů přecházela v pásma křovinaté buše. Hustší lesy pokrývali pouze lokality se stabilním přísunem vody, například břehy jezer nebo místa, kde voda stékala z náhorních plošin. Lidské osídlení v krajině patrně odpovídalo přítomnosti vody: u stálých pramnišť lidé sídlili trvale, podél měnících se břehů jezer volně migrovali.
Tvar lebky a zubů dokládá jinou potravní specializaci při srovnání s australopiteky. První lidé vykazovali jasné znaky omnivorního druhu (všežravce). Podle nejnovějších analýz se raní zástupci rodu homo připojili k velkým masožravcům, kočkovitým i psovitým šelmám. Jejich strategie obživy spočívala dílem v lovu, dílem v kořistění tzn. kradení ulovené kořisti jiným predátorům.
John Bowlby (1907 – 1990)
Prvotní přírodní prostředí člověka, […] v sobě zahrnovalo obtíže a rizika, jež působily jako selektivní činitelé v průběhu evoluce behaviorální výbavy, kterou člověk vlastní dodnes.
JOHN BoWLBY